Jmenuji se Eva

Kategorie: Onkologické nemoci
Vytvořeno 8. 11. 2007 0:00
Napsal Eva
Zobrazeno: 8707

Tak abych se nejdříve představila,jmenuji se Eva, ale na netu se přihlašuju pod přezdívkou Lajka.

Jednoho červnového dne roku 2003 jsem si nahmatala bulku v pravém prsu,a rozjelo se tóčo,teda aspoň u mě,doktory to ažtak nezajímalo,proč by mě jinak objednali na mamograf až za měsíc a zrovna tak měsíc jsem čekala na výsledky.

Ale on je tím prostě ten náš sokolovský špitál vyhlášený.A když už se dopídili k nějakým výsledkům,byl 13.říjen 2003 a já ležela na sále.Před tím mě lékař seznámil s tím,co mě čeká,že mi ten nádor odstraní a pošle vzorek na zmrazení na patologii a tam se zjistí,jestli jde o zhoubný nádor,či nikoliv.No a když jsem se probouzela z narkózy,tak mi můj operující lékař oznámil,že nádor byl bohužel zhoubný a teď záleží jenom na mě,co bude dál.Buďto mě odvezou na pokoj a tím to pro mě všechno skončí a já budu žít ve strachu,jestli mi tam nebují vedle něco nového,a nebo půjdu hned na další operaci s tím,že mi prs budou amputovat.A já se rozhodla na další operaci.Nelituju toho,ale přeci jenom žít s jedním prsem,není pro ženu moc příznivé.Nakonec jsem to psychicky moc nezvládala a dostala jsem se do rukou paní doktorky na psychiatrii.Díky antidepresivům to zvládám celkem v pohodě,ale můj sen být zase úplná se pomalu blíží.Rozhodla jsem se pro rekonstrukci prsu.Nejhorší období pro mě bylo,když jsem docházela na chemoterapie,bylo mi po nich strašně zle,kolikrát jsem to chtěla vzdát,ale vydržela jsem až do konce.Takže když přišlo na řadu ozařování,byla to pro mě úleva,po něm jsem byla akorát ospalá,ale špatně mi nebylo.Také jsem špatně snášela,když mi slezly vlasy a já musela nosit paruku,bože,jak já jí nesnášela,strašně mi vadila a bylo mi v ní horko,přitom byla krásná a slušela mi,ale bylo to prostě něco cizího,co ke mě nepatřilo.Když pominu bolesti kostí,únavu a návaly,tak mi je celkem fajn.Mám milujícího manžela,který se o mě vzorně staral,když mi bylo nejhůř,pak 2 dcery,které sice s náma již nebydlí,ale občas mi dělají i radost,jedna mi dokonce v červnu porodila vnučku Adélku,3 měsíce se starám o malého vietnámka,kterému je 5 měsíců,odpoledne učím jeho 15-ti letého brášku česky.Takže já opravdu moc času na přemýšlení nad kravinama nemám,i když bývám většinou dost unavená,přeci jenom nejsem úplně fit,jsem ráda,že mám nějakou činnost,která mě uspokojuje.

TAKŽE SI MYSLÍM,ŽE KDYŽ JE PRO CO ŽÍT,JE ČLOVĚKU HNED LÍP!!!