Jak to všechno začalo?

Takto mi právě teď poslala Markéta e-mail a já jej níže doslovně otiskuji - správce osudy.cz


Od: Markéta
Odesláno: 21. listopadu 2005 1:04
Komu:
Předmět: můj příběh


Dobrý den Honzo, nebo spíš dobrou noc,
dnes se mi nějak nechce spát a mám chuť se ze všeho vypovídat.

Jak to všechno začalo

V červenci 2004 měla jet máma do lázní a proto navštívila svou kardioložku kvůli razítku. Paní doktorka byla profesionál a při vyšetření břišní dutiny se jí něco nezdálo. Pak následoval ultrazvuk, scintigrafie a nakonec biopsie. Po biopsii mámu odvezl manžel do lázní, tam jedna ,,paní doktorka ,,mámu nepřijala s její diagnosou , přičemž nikdo ještě nic nevěděl. Tak máma jela zase domů.
Po 14 dnech si šla pro výsledky. Po sdělení diagnosy jsem hned mluvila s lékařkou. Operovat se to nedá, je to příliš velké, nádor v té době měřil 15x12cm, ozařování nepomáhá a tak zbývá pouze chemoterapie. Když šla s výsledky vyšetření ke své praktické lékařce, ta se jen podivila, že si přece nikdy na nic nestěžovala. Ale to, že zhubla za dva roky asi 50 kg, ji nijak nepřekvapovalo a příčítala to stresu po tátově smrti - leden2002. A navíc, nikdy ani náznakem mámě neprovedla preventivní prohlídku. Asi se to už u starších lidí nedělá. škoda peněz, že?

Chemoterapie
Na chemoterapii máma nastoupila okamžitě. Já se setrou jsme mámu schválně vyděsily vedlejšími příznaky, aby myslela na to, že ji bude třeba špatně a zároveň ji ujišťovaly, že se určitě uzdraví. Chemoterapie probíhala v cyklech, vždy 3 dny za 3 týdny. Mámě nikdy nebylo špatně a i jinak byla v pohodě. Po stanovení diagnosy se úplně změnila. Já jsem s ní nikdy nijak skvělý vztah neměla, to spíš s tátou, ale po tom co odešel táta se to zlepšilo a teď to bylo naprosto skvělé. Máma byla v pohodě, užívala si každý den a byla neuvěřitelně statečná. O své nemoci jmsem věděla jen já se sestrou a ještě dvě její přítelkyně. Do letošního jara bylo všechno dobrý a pak se máma začala zavodňovat. Takže při punkci vždycky do břišní dutiny nakonec vstříkli chemnoterapii.
jenže punkce byly čím dál častější.

Prázdniny
První týden prázdnin máma byla u nás a manželovi ještě upekla buchty. Ale začínala být strašně unavená a pořád polehávala.
V srpnu jsme byli na dovolené na Šumavě a mezitím máma zkolabovala. Přestala totiž jíst a jako cikrovkář brala dál léky a píchala si inzulin. Ležela týden na interně ve FN v Hradci Králové a diabetickým prekoma. Sestřičky i lékaři tady byli úplně skvělí. Domů šla chodící, ale s tím, že obědy jí bude vozit pečovatelská služba. Příští pátek jsem jela za ní na víkend. V pátek byla dobrá, ale v sobotu chtěla do nemocnice.

Onkologie Hradec Králové
Na onkologii ji přijímal mladý pan doktor, byl velice milý a jemný. Mámě provedli punkci, tekutiny vyteklo 10 litrů. Ulevilo se jí a odpoledne při návštěvě byla v dobré náladě. V neděli to stejné, až na to, že si naši včerejší návštěvu vůbec nepamatovala.
Lékaři na zdejším oddělení jsou fajn, ale se středním personálem je to hrůza. Máma měla problémy se zubní protézou, jak zhubla, tak jí zuby padaly a dřely do dásní. Tak si je sem tam vyndala. A jednoho dne se zuby ztratily, sestre se slušně ptala sestřiček, jestli je nenašly a následovala scéna. nakonec se zuby našly, ale až po 5 dnech a po intervenci lékaře. Jen tak ležely v kuchyňce.
M8ma se už skoro nemohla posadit a tak byl problém s jídlem. Setřička pouze přinesla misku s něčím mixovaným, položila ji na stolek a odešla. Po15 minutách se slovy jste už po jídle ji zase odnesla. Máma se ani nezvedla, natož aby se najedla. No hrůza.
Po pár dnech nám pam¨ní doktorka oznámila, že pro mámu nemají místo a že buď podepíše hospic nebo půjde bez řečí do LDN.
Nakonec máma podepsala hospic. Do dneška si to vyčítám, ale už pouze ležela, píchali jí Dolsin a měla cévku.
Chvílemi byla mimo v čase i v místě. Obě hspitalizace se spojili v jednu. Chvílemi to bylo i k smíchu. Nakonec se místo v hospicu uvolnilo.

Jak jsem potkala anděly
Do hospice v Červeném Kostelci mámu převezli 8.9.05. Jela jsem s ní, sanita byla stršná, byla přikrytá pouze prstěradlem, přikrývku bych zřejmě ukradla, sáček s močí měla měla v nohou a postranice vubec žádné. V každé zatáčce jsem trnula, jestli nespadne a nic si neudělá. Naštěstí byla úplně mimo, tak po psychické stránce to šlo.
V hospicu ji hned uložili a byli moc příjemní. Když jsem čekala na sociální pracovnici, přisedla si ke mně paní doktorka a půl hodiny si se mnou povídala. Měla na mě čas a loučila se slovy, že můžu kdykoliv přijít. Mámu jsem nakrmila a šla se na jednu nic ubytovat do tamnější ubytovny. Odpoledne jsem prožila v pohodě s mámou, která nevěděla kde je a co se děje. Ale byla klidná. Ráno jsem přišla okolo desáté, dostala jsem od mámy vynadáno, že jdu pozdě a že jedeme. Jako vždycky do Kolína. A že má hlad.
Se strachem jsem šla do sesterny požádat o něco k jídlu. Sestřička mně pouze řekla , že máma měla pribinák a že ho nechtěla, ale že to není problém, jestli chci chleba s máslem nebo s pomazánkou, s kůrkou nebo bez, nakrájený nebo v celku. Já tam stála jako sloup a chtělo se mi brečet, že vůbec něco takového dnes ještě existuje.
Při příchodu sestřičky si napsaly, koli má dětí a vnoučat, aby si měly s ní o čem povídat. Pan doktor, když přišel na vizitu, tak se předstvi mámě i mně a při odchodu mámu pohladil. Úplně samozřejmě. Nikdo tam nemlátil dveřma, do pokojů se chodilo skoro po špičkách, aby se pacienti nerušili, kdo chtěl mohl na terasu, pokud nemohl chodit, sestřičky ho tam zavezli s postelí. V pátek jsem jela domů, sice jsem ve vlaku brečela, neměla jsem strach, že by tam na ni byli zlí. Věděla jsem, že ji pohladí, většinu, aspoň trochu splnitelných, přání jí splní, že nebude mít bolesti, že ji nakrmí. To, že mámu sestřičky učesaly, ostříhaly nechty, bylo jakoby samo sebou. Máma vždycky voněla.
V sobotu byla na terase, v pondělí jsem s ní ještě telefonovala. Ve středu na návštěvě už nemohla mluvit, tak jsme spolu komunikovaly pouze očima. Odjížděla jsem odpoledne se slibem, že zase přijedu. Mezitím tam jela setra asetřenice a já měla jet až v neděli. Bohužel jsem slib nesplnila, máma v sobotu umřela. 
Umřela ve spánku a bez bolestí.
Všichni, s nimiž jsem se v hospicu setkala, mají můj obdiv. Jsem jim neskonale vděčná, že máma mohla umřít tam a ne v na LDN. V době smrti nebyla sama.

Výčitky
Jasně, že si vyčítám že jsme si ji nevzaly se sestrou na těch pár dní domů. Ale asi bychom to nezvládly. Už se nemohla ani nadzvednout, ani napít, měla zavedenou cévku, pleny, a morfium.
Máme skvělé fakultní nemocnice, různá odborná centra, špičková pracoviště a přístroje, ale ta lidskost a soucítění z nich nějak zmizelo,a vůbec, bylo to tam vůbec někdy? Nikdo z lékařů nemá čas vám říct, na co se máte připravit, co vás čeká, jaké máte možnosti v péči o umírajícího, kdy už přichází konec atd.
Vše, co jsem potřebovala vědět, jsem se dozvědela od známých.
Navíc, léčba onkogicky nemocných je drahá, ale co prevence? Praktická lékařka nevede preventivní prohlídky, přičemž takhle velký nádor nerostl rok, hubnutí jí připadá přirozené, tak co. Hlavně že ji máma neotravovala.
Myslím, že na brzkém odchodu mé mámy má svůj nezanedbatelný podíl.

Na konci můžu jenom říct, že jsem šťasná, že jsem mohla vidět a poznat hospic v Červeném Kostelci.
Všichni byli pro mě anděli.

Markéta

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.